Rudy, železo a první písemná zmínka
Otevřete-li většinu turistických průvodců, dočtete se, že první zmínka o Ondrášovu pochází z roku 1269. Tento zakořeněný omyl však patří nedalekým Rejcharticím. Skutečná historie na nás promlouvá v náznacích – první nepřímou stopou je listina z roku 1339, která sice samotný Ondrášov nezmiňuje, ale hovoří o železárnách před Berounem a o těžbě rudy v okolních dolech. Bezpečně a přímo je však Ondrášov písemně doložen až roku 1397.
O tom, že nešlo o žádnou nově vznikající osadu, svědčí hned rok 1410, kdy je ves výslovně uvedena v tzv. Bärnském vogteiprivilegiu po boku okolních sídel jako Siebenhöfen (Sedm Dvorů), Brockersdorf (Čabová) či Altliebe (Stará Libavá). Ondrášov vznikal v krajině, kterou procházela prastará Jívovská cesta a která byla bohatá na rudy a hornickou činnost.
Čarodějnice, upíři a vraždící fojt
Málokteré místo má tak temnou justiční minulost. Od roku 1603 byl Moravský Beroun sídlem kata pro celé šternberské panství. Spravedlnost se vykonávala na Šibeničním vrchu (dnes 12. zastavení naučné stezky). Na konci třicetileté války krajinu ovládl strach, což vedlo k masivnímu upalování údajných čarodějnic. Tyto exekuce navíc provázela morbidní oslava – město platilo horentní sumy za pohoštění účastníků, a tak se u planoucích hranic hodovalo na masu, racích a pivu.
Krajina upírů: Skutečná hysterie na Bruntálsku a Libavsku
Když se v historii města zmiňovala poprava údajného upíra na berounském Šibeničním vrchu, nešlo o ojedinělý exces. Celá oblast severní Moravy a Slezska, konkrétně pak Bruntálsko a Libavsko, zažívala v 17. a v první polovině 18. století obrovskou vlnu strachu z vampýrů. Lidé v tomto drsném kraji tehdy pevně věřili, že se někteří zemřelí navracejí a tvrdě škodí svému okolí.
Zapomeňte však na bledého hraběte se špičáky z románů 19. století. Zdejší jesenický vampýr byl podle dobových představ člověk, jehož tělo v hrobě nepodléhalo přirozenému rozkladu. Když byl takový hrob otevřen, nalezení mrtví se vyznačovali zdravou červenou barvou v obličeji, a pokud jim byla probodnuta hruď, z těla prýštila čerstvá krev.
Příběhy, které si tehdejší obyvatelé vyprávěli, nahánějí hrůzu dodnes. Podle výpovědí svědků tito duchové napadali lidi v noci, a to často v děsivých zvířecích podobách. Způsobovali podivný hluk a na své oběti těžce nalehli, čímž je dusili a vyvolávali u nich silný pocit tlaku na hrudi. Vyděšení vesničané i dobové soudy proto věřili, že jediným spolehlivým způsobem obrany je podezřelé tělo vykopat. Občas se přistupovalo k useknutí hlavy obviněného, ale především se ostatky musely spálit na hranici, protože oheň měl mít nezpochybnitelnou očistnou sílu.
Tato temná hysterie psala v regionu velmi konkrétní příběhy. Vůbec nejstarší raně novověký případ v bezprostředním okolí se odehrál v roce 1610 v Břidličné, kde musel místní kat vykopat tělo ženy a její ostatky na místě spálit, aby definitivně zabránil jejímu dalšímu nočnímu působení. Strach z toho, že se upírství může jako mor šířit i pod zemí, se pak naplno ukázal v nedaleké Libavé. Když tam v říjnu roku 1726 zemřel Georg Poltzer, zachvátila obec panika, že tento mrtvý muž ze svého hrobu údajně infikoval další těla pochovaná na tomtéž hřbitově.
Absolutního vrcholu pak dosáhlo šílenství jen kousek od Moravského Berouna a Ondrášova, ve Svobodných Heřmanicích v letech 1754 a 1755. Místní noční přízraky a strach z neznámého vyústily v obrovský proces, při kterém bylo z hrobů vytaženo a spáleno neuvěřitelných devatenáct těl. Situace zašla tak daleko, že se do případu musela zapojit nejen olomoucká konsistoř, ale dokonce i samotná císařovna Marie Terezie. Ta na základě vyšetřování svého osobního lékaře podobné pověrčivé exekuce přísně zakázala a udělala za jesenickým upírstvím definitivní tečku.
Dobový bulvár: Vražda mnicha a smlouva s ďáblem
Aférou číslo jedna středověkého Berouna byl ale příběh z nedalekého hradu. Na Křížovém vrchu tehdy vládl fojt Heřman. Dobové zkazky ho líčily jako neuvěřitelného lakomce. Místní drby tvrdily, že své obrovské bohatství nezískal poctivě, ale že ve sklepení podepsal vlastní krví smlouvu s čertem.
Skandál prý vyvrcholil, když na hradě požádal o nocleh putující mnich. Jakmile fojt zjistil, že má u sebe váček s penězi, zezadu ho ubil palicí. Legenda – sloužící jako dobové morální memento – tvrdí, že se vzápětí v hradním sklepení otevřela trhlina a fojta zaživa spolklo peklo. Dodnes prý v noci před Květnou nedělí z útrob hory zoufale naříká. (Realita je sice prozaičtější, hrad pobořili husité v roce 1430 a od té doby sloužil jako levný zdroj kamene, ale jako hospodská historka to fungovalo dokonale!)
Proměny jména a správa panství
Ondrášov se v historických pramenech objevoval pod řadou různých podob. V průběhu staletí se setkáváme s názvy jako Ondrassow (1480), Ondráčov, Ondřejov či s německým Andersdorf (a historickým latinským Andersdorffium).
O místní správní struktuře máme doklad nejpozději z doby před rokem 1635, kdy genealogické záznamy zmiňují zdejšího dědičného rychtáře (Erbrichter) Georga Pudela. Zatímco urbář z roku 1500 uvádí Ondrášov mezi vesnicemi berounského panství, roku 1588 získalo město Beroun a vsi jeho panství včetně Ondrášova právo odúmrti. Významný mezník představuje rok 1695, kdy panství získal rod Liechtensteinů. Ten si své majetky precizně evidoval, což nám dnes umožňuje nahlédnout do hlubin místní minulosti.
Významná stopa: Starosta Konrad Gödel a slavný rod
Když se podíváte na historickou fotografii zaplněného berounského náměstí, jste svědky významné dobové události – pohřbu dlouholetého starosty Konrada Gödela. Tento muž vedl město (tehdejší Bärn) úctyhodných 24 let, od roku 1864 až do roku 1888.
Rodová vazba na genia 20. století
Konrad Gödel nebyl pouze zdatným politikem, ale také úspěšným místním podnikatelem a majitelem textilní nitárny, která dávala místním lidem práci. To nejzajímavější se ale skrývá v jeho rodokmenu. Málokdo dnes tuší, že z této berounské rodiny Gödelů pochází jeden z největších vědců 20. století a blízký přítel Alberta Einsteina – světoznámý matematik a logik Kurt Gödel. Bývalý starosta Konrad patřil přímo k jeho rodové linii.
Příběh kyselky a lichtenštejnských lázní
Jedním z největších přírodních bohatství obce byla proslulá kyselka. Zásadní zlom nastal roku 1780, kdy kníže Liechtenstein získal zdejší pramen od obce, nechal u něj vybudovat dřevěnou plnírnu a o pár let později i první budovu pro lázeňské hosty.
Ondrášovská voda záhy přitáhla pozornost vědy i obchodu a významně ovlivnila další rozvoj obce.
[Podrobný příběh objevování pramenů, vědeckých rozborů E. Ludwiga a rozkvětu lázní najdete v samostatné kapitole Lázně, kyselka a průmysl.]
Průmyslový rozkvět a rodina Kothny
Rozvoj obce v novodobé historii výrazně ovlivnil rod Kothnych, který proměnil místní stáčírnu v prosperující podnik. Kolem roku 1913 disponoval Ondrášov stáčírnou, lázněmi, poštou, telegrafem, školou, mlýny, pilou i vlastní železniční stanicí. Zde se 8. března 1907 narodil také Erwin Hanns Kothny, pozdější významný diplomat a velvyslanec Spolkové republiky Německo v Panamě.
[Hlubší pohled na distribuci vody, etikety a obchodní impérium přibližuje sekce Lázně, kyselka a průmysl.]
Temná doba nacismu (1938–1945)
Až do konce 30. let 20. století žilo v oblasti téměř výhradně německé obyvatelstvo. Během sčítání lidu v roce 1930 se k české národnosti hlásily často jen jednotky osob. Hospodářská krize nahrála radikalizaci a v roce 1935 zde drtivě zvítězila Henleinova Sudetoněmecká strana (SdP). Po Mnichovské dohodě v roce 1938 byl kraj připojen k nacistickému Německu a válečná mašinérie ho tvrdě zasáhla.
Drsná ideologie se bleskově propsala do ulic města. Masové a teatrální veřejné přísahy místních mužů v hnědých košilích Sturmabteilung (SA) na zasněženém berounském náměstí měly demonstrovat absolutní loajalitu Třetí říši a zastrašit jakékoliv zbytky odporu. Zanedlouho poté začaly v bezprostředním okolí růst tábory:
- Zajatecký tábor v Lomnici: Jen 10 kilometrů od Ondrášova vyrostl tábor, kam po roce 1941 proudily transporty sovětských zajatců. V dřevěných barácích pro 500 lidí se tísnilo přes 900 vyčerpaných vězňů, propukla epidemie tyfu a tuberkulózy. Zajatci dřeli v lomech a budovali muniční sklady. Jen do jara 1942 zde zemřelo přes 310 lidí.
- Tábory RAD v Berouně: Přímo ve městě fungovaly tábory Říšské pracovní služby. S úbytkem mužů odvelených na frontu je plnili nuceně nasazení dělníci z okupovaných území.
- Zbrojní průmysl ve Šternberku: Místní průmysl se zcela podřídil zbrojní výrobě a u šternberského nádraží vyrostly tábory pro stovky zajatců využívaných jako otrocká pracovní síla.
Květen 1945: Nečekaně krutý konec války
Ačkoliv byl samotný Moravský Beroun ušetřen plošného bombardování, odehrávalo se v jeho širším okolí skutečné vojenské peklo až do posledních vteřin války. Město bylo osvobozeno v sobotu 5. května 1945 postupujícími jednotkami 4. ukrajinského frontu. Když Rudá armáda 5. května bez boje obsadila nedaleký Šternberk, očekávala hladký průchod směrem k Olomouci.
Zkáza posledního sanitního vlaku
V neděli 6. května brzy ráno se však sovětské tanky, pěchota a dělostřelectvo začaly valit do Benátek, kde narazily na silně vyzbrojené německé hlídky a obrněnou techniku. Od Štěpánova navíc vyjely do protiútoku německé tanky, které si vytvořily lokální převahu a překvapené sovětské tanky donutily k dočasnému ústupu. Během prudké dělostřelecké a tankové palby byla těžce zdevastována osada Březce, kde mnoho domů dostalo přímý zásah a lehlo popelem.
Přímo do této nepřehledné a zuřivé palby vjel u Březců poslední německý sanitní vlak, narychlo vypravený z Olomouce. Ačkoliv šlo o transport plný zraněných, byl vlak vybaven obrněnými vozy a vagony s protiletadlovými děly, což z něj pro postupující rudoarmějce činilo silně ozbrojenou hrozbu. Sovětské dělostřelectvo a hloubkoví letci (šturmovici) na něj okamžitě zahájili drtivou palbu, vlak musel zastavit a začal hořet.
Posádka se z obrněných vagonů zoufale bránila a na pomoc jí dokonce vyrazil německý pancéřový vlak z Červenky. Ten ale dostal zásah ze sovětského tanku a transportu už nedokázal pomoci. Vlak byl rozstřílen a zcela zničen, přičemž v něm uhořelo a zahynulo přibližně 80 německých vojáků a jen zhruba 15 až 20 mužům se podařilo uprchnout podél trati do Štěpánova. Bylo také zničeno obrovské množství převáženého zdravotnického materiálu.
Po skončení bojů museli internovaní němečtí civilisté ze Štěpánova vykopat provizorní hromadné hroby, do kterých byla ohořelá těla narychlo pohřbena. Německá posádka ve Štěpánově se definitivně vzdala až v úplně poslední den války v Evropě, v úterý 8. května.
Válka, odsun a proměna po roce 1945
Předválečný rozkvět zbrzdila velká politika. Zatímco v roce 1930 žilo v obci 427 obyvatel, roku 1939 to bylo 372. Unikátní archivní fondy přitom dokládají, že expedice minerálky fungovala pod hlavičkou J. Kothny ještě v roce 1944.
Klíčový zlom přinesl rok 1945, který ukončil několikasetletou kontinuitu původního německého osídlení obce. Následoval organizovaný odsun.
Těsně po válce se v regionu role krutě obrátily. Bývalé německé pracovní tábory a samotné nádraží v Ondrášově začaly sloužit jako sběrná místa pro sudetské Němce. Následoval radikální odsun a oblast se prakticky vylidnila. Z původních obyvatel zůstalo jen nepatrné torzo – odhadem 1 až 3 % populace. Výjimku dostali pouze prokázaní antifašisté, lidé ze smíšených manželství a nenahraditelní specialisté pro chod průmyslu a lesnictví.
Nádraží v Ondrášově (tehdy Bärn-Andersdorf) se stalo dějištěm obrovského traumatu. Z dochovaných transportních seznamů vyplývá, že v roce 1946 odjížděly transporty ze stanice Bärn-Andersdorf do německých přijímacích a tranzitních středisek, mimo jiné do Dachau. Odjížděly odtud také dlouhé vlaky s dobytčími vagony, které rodáky odvážely do okupačních zón v Německu. Ondrášov tak zůstal tím úplně posledním místem, které ze svého „Heimatu“ (domova) viděli. Jejich odkaz však žije dál:
- V hesenském Langgönsu založili spolek Heimatkreis Bärn e. V. a zřídili malou muzejní místnost Heimatstube pro zachráněné kroje a dokumenty.
- Vydali pamětní knihu Heimatbuch Kreis Bärn s podrobnými mapami gruntů a časopis Bärner Ländchen plný osobních vzpomínek na drsné zimy či lázeňský život.
- Dnes se tyto vzpomínky vracejí na Moravu díky českému spolku Lubavia, který je překládá a stará se o místní památky. Kruh historie se tak pomalu uzavírá.
Odsun znamenal pro Ondrášov drastický demografický propad – v roce 1950 zde žilo už jen 281 obyvatel.
Ve stínu socialismu: Kolektivizace a zkáza Libavé
S odchodem drtivé většiny horalů navždy zmizel svébytný svět. Zcela zaniklo původní nářečí, kultura i horská zbožnost. Noví dosídlenci, kteří často pocházeli z jiných poměrů (např. volyňští Češi), neměli k drsnému podnebí ani místním kaplím vztah. Původní menší políčka spolkla hrubá socialistická kolektivizace a zakládání velkých státních statků, což zcela zničilo ráz roztříštěné horské krajiny. Stovky prázdných domů byly rozebrány na materiál.
Vznik vojenského prostoru Libavá a absolutní izolace
Tu nejfatálnější ránu ale přinesl podzim roku 1946. Vláda a armáda si uvědomily, že vylidněná zvlněná krajina Oderských vrchů je ideálním terénem pro nácvik tankových operací a dělostřeleckých střeleb.
Byl zřízen vojenský výcvikový prostor Libavá a celá oblast byla hermeticky uzavřena. Výstavní kamenné domy, větrné mlýny i kostely ve 24 vysídlených obcích posloužily jako cvičné cíle pro tanky a zbyly z nich jen sutiny, což symbolicky postihlo i nedaleké poutní místo Stará Voda. Tichou tečku za samostatnou existencí obce udělal rok 1960, kdy byl Ondrášov administrativně připojen k Moravskému Berounu.
Pro Moravský Beroun to znamenalo hospodářský šok. Město, dříve přirozená křižovatka cest, se ocitlo na mrtvém bodě. Silnice vedoucí na východ přeťaly vojenské závory a region se na celá desetiletí ponořil do hluboké izolace.