Ať už se na historii Ondrášova podíváme z jakékoli strany, dříve či později narazíme na jeho nejvýznamnější přírodní bohatství – minerální prameny.
Právě kyselka zásadně ovlivnila vývoj celého místa. Z původně přírodního pramene se postupně stalo lázeňské místo, vzniklo stáčení minerální vody a Ondrášov se díky rozvoji obchodu a později také železnice napojil na mnohem širší svět. Voda, která vyvěrala ze zdejšího podzemí, se tak během několika staletí proměnila nejen v lázeňský fenomén, ale také ve významný hospodářský artikl.
Od pramenů k lichtenštejnským lázním
Významný zlom v historii ondrášovských pramenů nastal roku 1780, kdy pramen od obce odkoupil kníže Jan Adam Ondřej z Liechtensteinu, majitel šternberského panství.
Po jeho převzetí se začalo s budováním zázemí, které mělo využití pramene posunout na novou úroveň. U pramene vznikla dřevěná budova pro stáčení vody a již v roce 1785 také budova určená k ubytování lázeňských hostů. Ondrášov se tak postupně měnil v místo, kde se minerální voda nejen využívala přímo u pramene, ale také stáčela a odvážela mimo obec.
Voda byla v této době známá pod názvy Sternberger Mineralwasser nebo Sternberger Säuerling – tedy šternberská minerální voda či šternberská kyselka.
Význam tohoto období dokládají také dochované plánové materiály. V Lichtenštejnských knížecích sbírkách se zachoval situační plán okolí ondřejovského pramene z roku 1792 a soubor plánů nové budovy pro lázeňské hosty a pramenného domu. Jejich autorem byl Carl Rudzinsky.
Historický situační plán z roku 1792
Tyto dokumenty nám umožňují nahlédnout přímo do podoby tehdejšího lázeňského areálu a ukazují, že využívání zdejších pramenů mělo již na konci 18. století promyšlenou podobu.
Kyselka pod drobnohledem vědců
S rostoucím významem pramenů přicházela v 19. století také pozornost odborníků. Ondrášovská kyselka přitahovala chemiky, geology a balneology, kteří se zabývali jejím složením, vlastnostmi i geologickým původem. Vznikaly podrobné rozbory vody a popisy prostředí, z něhož prameny vyvěraly.
Jedním z významných badatelů byl E. Ludwig, který v roce 1885 publikoval chemický rozbor kyselky z pramene Marie Terezie (Maria-Theresiaquelle).
Ve své studii uvádí, že v Andersdorfu byly dva prameny. U pramene Marie Terezie zaznamenal teplotu vody 10,5 °C a nepřetržitý výstup volného oxidu uhličitého. Podrobně se věnoval také chemickému složení vody.
Výzkum tak ukazuje, že ondrášovská kyselka nebyla v 19. století pouze místním lázeňským fenoménem. Její vlastnosti byly předmětem systematického odborného zájmu a voda byla zkoumána podle tehdejších vědeckých metod.
Když se z kyselky stal průmysl
S rozvojem stáčení minerálních vod se původně lázeňské využití pramenů postupně proměňovalo také v obchod a průmyslové podnikání. Kyselka už nebyla určena pouze hostům, kteří přijížděli přímo k pramenům. Stávala se výrobkem, který bylo možné stáčet, přepravovat a prodávat mimo samotný Ondrášov.
Jedním z podnikatelů spojených s ondrášovskými prameny byl Anton Kothny, v dobových dokumentech uváděný jako Mineralbrunnenbesitzer v Andersdorfu. Dochované dokumenty ukazují, že stáčení a distribuce minerální vody pokračovaly v Ondrášově i ve 20. století.
Zajímavým dokladem obchodního významu podniku jsou dobové reklamy. Například inzerát Antona Kothnyho z roku 1916 uvádí jako obchodní adresu Andersdorf a telefonní spojení. Další archivní materiály z meziválečného a válečného období zachycují firmu Mineralbrunnenversendung J. Kothny, Andersdorf.
Dobový inzerát z roku 1916
Podnikání kolem kyselky mělo také vlastní drobné hospodářské stopy. Dochoval se například místní nouzový peněžní žeton s označením:
„Ondřejov – Andersdorf – 50 Anton Kothny“
Pro dnešního návštěvníka je takový předmět pozoruhodným svědectvím o době, kdy se jméno Ondrášova objevovalo nejen na lahvích s minerální vodou, ale také na předmětech spojených s každodenním obchodním životem.
Lahve, etikety a cesta vody do světa
Jakmile se z kyselky stal obchodní produkt, začala její cesta pokračovat daleko za hranice samotného lázeňského areálu. Stáčená voda byla distribuována mimo Ondrášov a její obchodní dosah sahal daleko za hranice regionu.
Dobové vyobrazení spojené s ondřejovskou kyselkou
Dobové lahve, keramické nádoby, etikety, reklamní materiály a firemní dokumenty dnes představují cenné svědectví této éry.
Právě na těchto drobných předmětech je dobře vidět proměna Ondrášova. Z přírodního pramene se stal výrobek, který bylo možné označit značkou, zabalit, naložit na vůz či vlak a nabídnout zákazníkům ve vzdálených městech.
Železnice, která do Ondrášova dorazila v roce 1872, tento vývoj ještě výrazně usnadnila. Stáčení minerální vody tak nebylo izolovaným místním podnikáním – stalo se součástí širšího hospodářského systému, v němž hrála důležitou roli doprava a dostupnost vzdálenějších trhů.
Kater-Bad – zapomenuté koupaliště mezi kopci
Lázeňský život v Ondrášově však nebyl pouze o pitné kúře a stáčení minerální vody. V meziválečném období dostal také novou, překvapivě moderní podobu.
Dne 1. července 1932 otevřel majitel zdejších minerálních pramenů Anton Kothny nové, moderně vybavené betonové koupaliště s restaurací. Dobový dokument jej označuje názvem Kater-Bad a uvádí, že leželo v údolí mezi vrchy Katerberg a Steinberg.
Zatímco Katerberg odkazuje na dnešní Kočičí vrch, Steinberg lze geograficky ztotožnit s hřebenem Kamence (737 m n. m.) nedaleko Lomnice – tuto oblast hřebenů mezi Jiříkovem a Lomnicí popisoval ve svých pracích už v roce 1898 geolog Georg Tietze. Samotný areál koupaliště se nacházel v bezprostřední blízkosti dnešního rybníku Bahňák.
Dochovaná fotografie a historické záznamy ukazují, že nešlo o žádné malé zařízení. Koupaliště disponovalo rozsáhlou vodní plochou, upraveným odpočinkovým areálem a zázemím restaurace, kam mířili výletníci i místní obyvatelé.
Dobový snímek betonového koupaliště (Kater-Bad), které zde v roce 1932 otevřel Anton Kothny
Kater-Bad tak představovalo jeden z posledních výrazných momentů zdejšího lázeňského života. V době, kdy se tradiční lázně už začínaly potýkat s proměnou hospodářských i společenských poměrů, se Ondrášov stále snažil nabídnout návštěvníkům moderní formu odpočinku a rekreace.
Lázně, které zmizely
Ondrášovská lázeňská éra však postupně ztratila svůj někdejší význam. V průběhu 20. století se měnily hospodářské poměry, vlastnické vztahy i samotné využití pramenů. Historické prameny z konce 19. století už například upozorňují na úpadek lázeňského provozu a zhoršování péče o stáčení a expedici vody.
Do dalšího vývoje zasáhly také dramatické události po roce 1945, spojené s odsunem německého obyvatelstva a poválečnou proměnou celého regionu.
Z původního lázeňského místa postupně mizel ruch, který kdysi vytvářeli lázeňští hosté, obchodníci, dělníci a lidé spojení s provozem stáčírny. Zmizely také mnohé stavby a zařízení, které připomínaly dobu, kdy byl Ondrášov známý jako lázeňské místo a producent minerální vody.
Po někdejším Kater-Badu dnes na první pohled téměř nic nezůstalo. Krajina v údolí u rybníku Bahňák však stále ukrývá místo, kde se ještě ve 30. letech 20. století scházeli výletníci a místní obyvatelé.
Prameny a voda v krajině však nezmizely.
Co zůstalo
Dnes už Ondrášov na první pohled nepůsobí jako místo, které by mělo něco společného s velkým lázeňským a stáčecím podnikem. Přesto právě minerální voda zůstává jedním z nejvýraznějších znaků jeho identity.
Příběh ondřejovské kyselky je zároveň příběhem proměny celé obce. To, co začalo jako přírodní pramen využívaný lidmi v krajině, se během několika staletí proměnilo v lázeňství, vědecký objekt zájmu, obchod, průmyslové podnikání a produkt, který se dostával daleko za hranice regionu.
A když dnes držíme v ruce starou láhev s nápisem Andersdorf, dobovou etiketu nebo firemní žeton Antona Kothnyho, máme v ruce malý kus historie místa, kde se příroda a lidské podnikání na dlouhá desetiletí spojily.
Ondrášovská kyselka nebyla jen voda.
Byla to jedna z věcí, které daly Ondrášovu jeho jméno, význam i příběh.